Odškodnění újmy na zdraví podle nového občanského zákoníku

Nový občanský zákoník, účinný od 1.1.2014 zcela zásadně změnil i pravidla pro odškodňování újmy na zdraví, vzniklé protiprávním jednáním škůdce. Jedná se např. náhrady za poškození zdraví vzniklé úrazem při poškozeným nezaviněné dopravní nehodě, vzniklé následnem trestného činu, škůdce apod. Nový občanský zákoník nyní zcela odlišně upravuje i nároky na bolestné a ztížení společenského uplatnění. Připomeňme, že pod pojmem bolestné rozumíme náhradu za vytrpěnou bolest při zranění, náhrada za ztížení společenského uplatnění pak představuje odškodnění trvalých následků zranění, kdy se jedná o náhradu za omezení, které musí poškozený v důsledku tohoto zranění ve svém dalším  životě snášet.

Před 1.1.2014 určoval výši náhrad  bolestného lékař (a v případě soudního sporu lékař-znalec) a to dle vyhlášky č. 440/2001 Sb. Tato vyhláška obsahovala (zjednodušeně řečeno) jakýsi seznam postižení jednotlivých orgánů lidského těla, které vznikly následkem zranění poškozeného. Jednotlivá postižení pak byly ohodnoceny příslušným počtem bodů a za každý bod příslušela peněžitá náhrada (jeden bod – 120,-Kč). Součet bodových hodnocení jednotlivých položek pak představoval náhradu za bolestné. Na základě obdobného principu byla určována i výše náhrad za ztížení společenského uplatnění.

Novým občanským zákoníkem byla s účinností od 1.1.2014 vyhláška č. 440/2001 Sb. bez náhrady zrušena. V současné době zákonná kritéria pro poskytování náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění obsahuje jediné ustanovení §-u 2958 občanského zákoníku, kde je uvedeno „při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy, vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“

Na první pohled je patrné, že zákonná kritéria pro stanovení výše náhrad  za bolestné a ztížení společenského uplatnění jsou velice vágní. Pod pojmy „plné odčinění újmy“, „podle zásad slušnosti“ si lze i při dobré vůli dobrat se spravedlivého výsledku představit ledacos. Sitace, kdy neexistovala žádná podrobnější pravidla pro stanovení výše těchto náhrad hrozila chaosem. Nedostatek podrobnějších pravidel v této oblasti by totiž znamenalo, že určení výše odškodnění za poškození zdraví by záleželo na volné úvaze – nejčastěji pojišťoven  a v případě sporů i soudů, přičemž v případě soudního rozhodování by důsledkem nepochybně byly značné rozdíly v rozhodování soudů i jednotlivých soudců. Znamenalo by to, že jinak by výši náhrad určovali soudci v Praze, jinak v Ostravě, v Plzni, Brně atd. Nehledě již k tomu, že ani poškození, ani pojišťovny či samotní škůdci by neměli absolutně žádné závazné a relevantní vodítko, jakou výši náhrady by měli uplatňovat (poškození), přiznávat (pojišťovny), či poskytnout (škůdci).

Z těchto výše uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky ve spolupráci se zástupci pojistitelů a dalších odborníků z oblasti práva a medicíny přijal metodiku, která stanoví docela podrobná pravidla, která by měla napomoci tomu, jak se v konkrétních případech dobrat určení  výše odškodnění za tyto újmy, tedy jak za vytrpěné bolesti, tak i za ztížení společenského uplatnění. Tato metodika byla přijata v polovině dubna letošního roku. S obsahem této metodiky pak seznámíme čtenáře v dalším příspěvku.